OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Třetí album od DIVISION OF LAURA LEE vyšlo sice již před rokem, ale jelikož jsem tuto kapelu objevil teprve nedávno, recenze vychází s ročním opožděním. Mám za to, že vydavatelská firma Burning Heart je nejenom ve Skandinávii nejvyhlášenějším dodavatelem nespoutané retro rock’n‘rollové hudby řízlé punkem. Ze známých jmen vzešlých z Burning Heart vzpomenu např. v současnosti věhlasné neposedy THE HIVES, již neexistující hardcore agitátory REFUSED, kteří dnes pokračují pod hlavičkou THE (INTERNATIONAL) NOISE CONSPIRACY nebo norské vypitky TURBONEGRO. Mými největšími objevy jsou však nedávno recenzovaní melody punkoví MILLENCOLIN a právě posmutnělí digitální retraři DIVISION OF LAURA LEE z Göteborgu, jejichž třetí album „Does Not Compute“ se zde pokusím okomentovat.
Album otevírá naskratovaná vypalovačka „Does Compute“ opatřená praskavým elektrizujícím zvukem moderních kytarových synťáků (ostatně podobným jako těm na poslední desce THE HIVES) a automaticky přesnými bicími. Refrén této písně vám jen tak z hlavy nezmizí a neustále se vám v častých útržcích vrací. Sebejistá a výrazná, adrenalinem přeplněná vypalovačka je ideální volbou na úvod alba. Následující „We Are The Numbers“ je precizní ukázkou post-punkové rétoriky. Tato skladba ve mně evokuje pocit osamocení v neznámých temných prostorech. Rychlá popůlnoční jízda po prázdné dálnici někde hodně daleko je jeden z příkladů této odloučenosti. Plynulé nostalgické vokální linky dodávají nad strojově přesnými rytmy atmosféru beznaděje a existencionální tíživosti. Vrcholem celé desky je však trojka „Endless Factories“, při které se vám jako noční můra vynořují vzpomínky na nekonečné směny strávené na výrobních pásech uvnitř zahraničními investory rychle vybudovaných fabriček. Že jich tu všude kolem za poslední roky vyrostlo? Tajemná a oproti předchozím mnohem pomalejší skladba „Breathe Breathe“ je oslavou britských veteránů THE DAMNED a jejich tvorby zejména v elektrizujícím období okolo roku 1980. Píseň „Breathe Breathe“ je zároveň i jakýmsi uvolněním z neustálého pocitu napětí a ohrožení. Romantická výpověď, kde nám někdo blízký našeptává, že není čeho se bát, jen se uvolnit, opřít, zavřít oči a volně dýchat. Podobnou atmosférou odevzdání jsou naplněné i další dvě pomalejší skladby, které obsahuje album „Does Not Compute“ a sice „To The Other Side“ a "There´s A Last Time For Everything". Svižná „Dirty Love“ je naopak zas tutovou post-punkovou hitovkou, jejíž refrén obohacuje svým vokálem Nina Persson od mnohem známějších krajanů CARDIGANS.
Kdybych měl celkově zhodnotit novinku DIVISION OF LAURA LEE, tak bych ji přirovnal k mixu kultovních Batorsových post-punks LORDS OF THE NEW CHURCH, nebo chcete-li romantičtější podoby THE DAMNED s posledním albem krajanů THE HIVES. Oproti THE HIVES jsou však DIVISION OF LAURA LEE méně splašení a nervní a naopak více melodičtí, romantičtější a zvukově bohatší. Deska je přesto, že se jedná o garážové retro, opatřená prvotřídním velmi moderním zvukem a skvělou produkcí. Pro fanoušky THE HIVES a současných garážových kytarovek naprostá povinnost, a to i protože DIVISION OF LAURA LEE sice nejsou tak známí, ale jsou už o něco dále.
Sice nejsou tolik provařeným pojmem jako THE HIVES, ale jsou kompozičně i zvukově o poznání bohatší a naopak méně uřvaní. Pro příznivce kvalitního garážového retra naprostá povinnost.
9 / 10
Per Stalberg
- kytara, zpěv
Jonas Gustafsson
- basa, zpěv
Hakan Johansson
- bicí
David Ojala
- kytara
1. Does Compute
2. We Are Numbers
3. Endless Factories
4. Breathe Breathe
5. Dirty Love
6. Loveless
7. To The Other Side
8. Sneaking Up On Mr.Prez
9. Q2
10. All Streets End
11. There´s A Last Time For Everything
Das Not Compute (2004)
Black City (2002)
At The Royal Club (1999)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Burning Heart Records
Stopáž: 43:27
Produkce: Kalle Gustafsson Jerneholm, Don Alstherberg And DIVISION OF LAURA LEE
Studio: Svenska Gramofon Studion
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.